V pondělí 9. listopadu 2020 nám nový a dosud neprozkoumaný virus sebral skvělého člověka a přítele, vždy sršícího energií a optimismem, Jaromíra Vytopila, který se narodil 24. září 1937 a který zemřel v pelhřimovské okresní nemocnici, kam byl převezen ve vážném stavu.
„Tátu i mámu v knihkupectví někdo nakazil covidem. Maminka se z toho dostala rychle, táta ne,“ řekl syn knihkupce Jan Vytopil..
Jaromír Vytopil založil svůj obchod v Pelhřimově na náměstí, těsně po revoluci a byl nejstarším provozovatelem knihkupecké živnosti nejen v Pelhřimově, ale v celé ČR. Vždycky říkal, že chce aby ho z jeho obchodu jednoho dne vynesli. To se mu splnilo. Jel až do konce, důchod odmítal
Vzpomínám si na dobu kdy svůj obchod poprvé otevřel, bylo to před bezmála třiceti lety. V té době jsem pracovala v redakci novin Listy Pelhřimovska, která sídlila na náměstí, kousek od jeho knihkupectví. Kolem Vytopilových jsem denně chodila do práce a po práci se nejednou zastavila, abych nasála vůni nově vytištěných knížek. Snila jsem o tom, že jednou také takovou knihu napíši a bude se tu prodávat. Před obchodem stával bicykl se zavěšenou železnou cedulkou hlásající, že tady stojí: ”První Vytopilovo knihkupectví v Pelhřimově”.
Vzpomínám si na jeho pozitivní přístup i fantastickou spolupráci s ním.
Později byl totiž prvním prodejcem mých prvotin a pokusů, nikdy mě neodmítl, neřekl, že pro mé knihy nemá dostatek místa, jak to někteří knihkupci činili, vždycky si nějaké vzal a snažil se je prodat.
U Jaromíra Vytopila jsem měla také svou první autogramiádu, když mi vyšla kniha “Opraváři pomatených duší.” Jaromírova čilá a úslužná manželka mi připravila malý stolek v rohu místnosti s knihami, prostřela ho bílým ubrusem a doprostřed postavila vázu s červeným karafiátem, já se zatím klepala trémou. Byla to nejhezčí autogramiáda, kterou jsem kdy zažila , možná proto, že byla první a od Vytopilů se setkala s tak vřelým přijetím.
Jaromír Vytopil byl spojen se začátky mé tvorby, bohužel, poslední dobou jsme se vídali jen zřídka, díky mému pobytu v zahraničí, jsem se do Pelhřimova dostala maximálně jednou za rok. Nikdy jsem ale nevynechala návštěvu Vytopilových a jejich obchůdku s knihami, který se nyní stal pietním místem, před kterým lidé zapalují svíčky a pokládají květiny.
„Všichni knihovníci zapalují svíci. Sbohem pane Vytopile. Kousek vás nám zůstane v knihách a v nás. A ve vzpomínkách mnoha malých čtenářů zůstanete navždy zapsán jako nezapomenutelný pan král, který je rok co rok s nadšením pasoval na rytíře Řádu čtenářského,“ stojí na facebookové stránce Městské knihovny v Pelhřimově.
Také bych chtěla jednu svíčku zapálit, na jeho poslední cestu, ale již zmíněný virus mi brání přicestovat do Čech i do Pelhřimova, alespoň tímto článkem bych chtěla zavzpomínat a vyjádřit svou soustrast nad smrtí tohoto báječného člověka, svého přítele, který mi byl vždy nápomocen v nelehkých začátcích. Svíčku snad někdo za mě zapálí, ale jeho pozitivní přístup k životu a úsměv bude už navždy chybět nám všem.
Jana Dohnalová