Byla jsem nervózní, přes ty pitomý okenice jsem nic neviděla a netušila jsem, co se děje venku, ani kterou stranou poleze bába do baráku. Slyšela jsem jen blížící se bouři a ozvěny hromů. Čas uvnitř domu se zastavil. Bouře se přibližovala rychle. Žárovka na stropě několikrát zablikala a pak nadobro zhasla. Kuchyň se ponořila do naprostý tmy.
Zaskočilo mě to. Vtom jsem odvedle z jejího pokoje zaslechla tupou ránu a její nasranej hlas. Oddechla jsem si. Víc jsem se bála toho, že mi vpadne do zad přes kotelnu, protože tam jsem na ni nebyla připravená. Neslyšela jsem, co říká, hlas bouře byl silnější než ten její, ale možná stejně zlověstnej.
Došlo mi, že jí zřejmě, stejně jako mě, zaskočily vyhozený pojistky a tma… asi hledá, čím by si posvítila. V tomhle ohledu jsem měla malou výhodu, protože v kuchyni byly kamna a tam, kde jsou kamna, jsou i sirky. Rychle jsem naučeným pohybem otevřela dvířka kamen a popaměti jsem dovnitř narvala starej papír, kterej jsem měla vedle kamen připravenej a podpálila ho. Sirky jsem schovala do kapsy. Svíčky byly dole ve sklepě, ale neměla jsem čas pro ně v tý tmě běžet. Hodila jsem do kamen pár třísek a jedno menší poleno. Nic moc… čoud se valil otevřenýma dvířkama ven mně přímo do ksichtu… ale alespoň bylo v kuchyni trochu vidět.
Sakra, já jsem ale blbá, nadávala jsem si v duchu, vždyť bych mohla zapálit knot v lampě na nočním stolku u postele! Začala jsem z toho kouře kašlat. Rychle jsem si hubu zakryla utěrkou na nádobí a běžela pro tu lampu. Než jsem doběhla k nočnímu stolku, uslyšela jsem z jejího pokoje divnou tupou ránu. Vrhla jsem se ke dveřím, položila na ně ucho a zaposlouchala se.
Prásk, něčím bouchla do dveří. Úlekem jsem nadlítla.
„Počkej, ty děvko, zabiju tě, parchante jeden!“ řvala a zřejmě kolem sebe něčím mlátila.
Uslyšela jsem řinkot skla, další sprostý nadávky a její dávivej kašel. Ona zvrací!! Došlo mi okamžitě. Klíč! Slyšela jsem, jak se pokouší trefit se klíčem do zámku… a zase zvrací!
Teď už opravdu nebylo cesty zpět. Opřela jsem se celým tělem do čela těžký postele a s hekáním ji přisunula těsně ke dveřím. Potom stůl, židle a celý jsem to ještě zapřela druhou postelí.
Konečně se jí podařilo zastrčit klíč do zámku a odemknout. Tlačila do dveří neuvěřitelnou silou a moje barikáda se hroutila jak domeček z karet.
Adrenalin mě opět nenechal ve štychu! Rozhoupala jsem stoletou knihovnu a s heknutím jsem ji, spolu s mým kalendářem, poslala k zemi. Oheň v kamnech skomíral a bába už strkala špičku boty mezi dveře a rám…
Hbitě jsem vyskočila na postel a tlačila jsem dveře vší silou proti ní.
„Okamžitě mě pusť dovnitř, ty spratku!“ řvala do škvíry.
„Zhebni tam, ty krávo!“ oplácela jsem jí stejnou mincí. Uslyšela jsem, jak se opět dáví.
Rychle jsem se snažila využít situace a ještě jednou jsem se pořádně opřela o dveře. Protisíla na chvilku polevila a mně se je konečně podařilo zabouchnout. Znova jsem k nim nadoraz přirazila těžkou postel a letěla jsem ke kamnům, kde skomíral dohasínající oheň.
„Zabiju tě! Zabiju tě!“ řvala bába za dveřma a nepřestávala do nich kopat.
Instinktivně jsem do utěrky, kterou jsem si předtím zakrejvala nos, popadla z poloviny ohořelej kus dřeva a vytáhla jsem ho obratně ven z kamen. Rychle jsem ho i s utěrkou hodila ke dveřím na postel. Sebrala jsem z podlahy nějakou starou knížku a začala jsem z ní vytrhávat listy. Rychle jsem je přiložila na doutnající poleno a začala jsem foukat jako o život. Plamen vyšlehl téměř okamžitě a zakousl se do papíru.