Pomalu si zvykl na neustálé korigování kurzu, na jekot větru a cákance vody, kdy vlny narážely na pravý bok, zvedaly se po jeho hladké stěně a prolétaly přes celou délku lodě. Bručení motoru ho uklidňovalo. Někde v podvědomí cítil, že tohle není zdaleka to nejhorší a že má před sebou ještě dlouhou cestu. Ne těch dnešních ještě několik hodin plavby do Maslinice. Ale zítra… pozítří…
Riskl to. Zapnul autopilota a jenom doufal, že se za tu chvíli nic nestane. Otevřel dvířka a protáhl se do kajuty. Z termosky nalil čaj do nádobky ne nepodobné kojenecké láhvi. Měl chuť na cigaretu, ale tu si musel odpustit.
Když vylézal po schůdkách do kokpitu, dostala loď náraz, jako by do ní narazil parník. Celá se zachvěla a na chvíli se naklonila tak, že se okénka na boku zanořila pod hladinu. Sklouzly mu nohy a on sjel zpátky do kajuty. Láhev s čajem se kutálela po zemi. Určitě se jednalo o pátou nebo sedmou vlnu, které bývají nejmohutnější. Loď, která byla stavěná na to, aby vydržela mnohem víc, se bez vážnějších potíží narovnala a vrátila se do původního kurzu.
Když se Dabert vydrápal do kokpitu, vypnul autopilota, stoupl si zpátky ke kormidlu a začal usrkávat čaj. Pomalu se sžíval s lodí a korekce kormidla vykonával podvědomě a automaticky.
Podle světelné mapy na plotteru viděl, že se dostal na levoboku na úroveň ostrova Drvenik Mali, ale byl od něj vzdálený asi dva kilometry a v té tmě ho nemohl zahlédnout ani náhodou.
Byl neustále skrápěný vodou a oči ho pálily od soli. Vítr ještě zesílil a ustálil se na třiceti pěti uzlech. Připadal si jako na houpačce, jak se loď neustále propadala do vodních průrev a znovu se šplhala na hřebeny vln. Ale nikdy netrpěl mořskou nemocí. Dokonce ani uvnitř lodi, kde to bývá vždy mnohem horší. Přitom by mnohým pomohlo dívat se protějším okénkem ven a zafixovat si pohledem hladinu moře – což ovšem neplatilo v noci. Když se naopak díváte do stropu nebo na stěny kajuty, téměř okamžitě se vám zdá, že se celý svět roztočil v bláznivém tanci.
Byla hodina před půlnocí. Blížil se k Velkému Drveniku a na plotteru zcela zřetelně viděl téměř v jeho trase tři malé ostrůvky ležící v jedné přímce. Zcela jistě by se jim vyhnul, ale vzdálenost od nich mu připadala zbytečně malá. Navíc mezi dvěma z nich vystupovala z moře ostrá skaliska, sahající jen několik metrů nad hladinu. A tak otočil kormidlem asi o patnáct stupňů doprava a asi po dvou kilometrech se vrátil do původního kurzu. Nejdřív uviděl světla majáčků a o něco později uslyšel hukot tříštících se vln narážejících o skaliska.
Byla skoro půlnoc, když musel otočit kormidlo o devadesát stupňů doleva. Teď měl vítr v zádech a loď o půldruhého uzlu zrychlila. Vlny se mu hnaly k zádi, jako by ho chtěly každou chvíli pohltit. Cítil, jak se mu podlaha kokpitu vždy, když ho vlna dohnala, zvedá pod nohama, jako by ji to bavilo a s mořem si jen hrála.
Ze tmy se vyhouplo světlo čtvrtého majáčku, který musel být už krajním bodem ostrova Šolta. Hned za ním musela být zátoka, kam směřoval. Po celou dobu plavby pršelo a teď déšť ještě zesílil. Viditelnost byla mizerná a bez elektronické navigace by zátoku hledal jenom obtížně. Teď se musel spolehnout na GPS. Snížil rychlost a snažil se pohledem proniknout proudy vody, padající z nebe. Pak ji uviděl. Na vzdálenost ne větší než sedmdesát, osmdesát metrů. Když vplul dovnitř, všechno, kromě deště, se změnilo. Vlny byly najednou krotké a vítr třetinový. Jak plul dál, ještě zeslaboval.
Zátoka se rozvětvovala jako hadí jazyk s tím, že pravá část byla kratší. Zvolil levou, hlubší a daleko lépe chráněnou. Vysoké skály plnily funkci větrolamu a zvedaly vítr vysoko nad ostrov.
V sezoně zde bývá velké množství plachetnic, přídě zakotvené a zádě vyvázané ke skalám. K takovému způsobu zakotvení je však třeba nejméně dvou lidí. Teď ale byla zátoka prázdná a Dabert ji měl celou pro sebe. Otočil bavarii o sto osmdesát stupňů přídí proti větru a zařadil neutrál. Teď muselo jít všechno rychle, aby ho vítr nesnesl ke břehu. Hloubka zde byla asi šest metrů. Zapnul ovladačem elektrický motor a začal spouštět kotvu. Aby docílil správného úhlu, kdy se kotva bezpečně zasekne, musel odvinout trojnásobek, tedy asi osmnáct metrů řetězu. Pak přeběhl na záď a zařadil zpětný chod. Jen doufal, že zde nebude nějaká skalní plotna, po které by kotva klouzala. Konečně ucítil škubnutí, ještě povolil řetěz a pak vypnul motor. Bylo čtvrt na jednu.
Vlezl do kajuty a vypnul všechna poziční světla. Nevěděl, jestli tu už hoši ze země, kde zítra už znamená včera, jsou nebo ne. Mohl by si vzít noktovizor a pokusit se propátrat břehy. Ale nemělo by to smysl.
Zvedl telefon a zavolal Gekovi. Tentokrát čekal o něco déle.
„Jak se daří, Čuku?“ ozvalo se vesele.
„Jde to, jsem na místě.“
„My víme.“
Jasně. Ani tu nemuseli být, aby věděli, že doplul. Jeho GPS pracuje perfektně a oni jsou na ni určitě napojeni.
„Co předávka? Dojde k ní tady?“ zeptal se Dabert, ale byl si téměř jistý, že ne. Věděl, že takhle se ty věci nedělají. Budou s ním manipulovat, přesouvat z místa na místo, aby si ho prověřili a ubezpečili se, že nemá doprovod a že na ně nechystá nějaký podraz.
„Kam chvátáš? Užívej si to a mysli si, že jsi na dovolený. Kdy se ti zase naskytne, aby ses mohl věnovat jachtingu a ještě k tomu dostat zaplaceno.“
„Málem bys mě rozbrečel, Geku, fakt. Vlastně se ani neznáme a ty se ke mně tak hezky chováš.“
V telefonu se ozvalo zachechtání. „To víš, já už jsem takovej. Širokou ruskou duši, měkký srdce a lidi to pak někdy zneužívaj. Ale ty to nedělej, já je pak musím trestat, Čuku.“
2024 ©