Souhlasím, že první část titulku nové knihy strakonického spisovatele Petra Šulisty zní poněkud morbidně, ale skutečností je, že nic takového neměl autor vůbec v úmyslu. Spíše naopak – snaží se zaznamenat letmé průniky běžného všedního života i do tohoto smutného a samo o sobě vážného a důstojného prostředí. A to se vší ohleduplností, pochopením, ale i s důkladnou znalostí podrobností světa za smuteční oponou.
Jak sám autor uvádí, ztráta blízkých osob je pro většinu lidí kolem nás bolestnou skutečností, se kterou se ne vždy dokáží citově vyrovnat. Takže není pak divu, že v takových situacích jednají pozůstalí poněkud zkratovitě, zmateně, nesoustředěně a nezřídka i nepřiměřeně. Jsou natolik vykolejení z normálu, že se chovají prostě jinak než za běžných okolností. A jsou pak vděční za každou pomoc, podporu, laskavé slovo, radu...
Sesbírané pohřební příběhy jsou víceméně dokumentem této reality a odhalují nejen zázemí smutečních obřadů, ale nezřídka i skryté a ne vždy pozitivní stránky pozůstalých. I v takových chvílích navzdory smutku a stísňujícímu prostředí se však mohou vyskytnout nečekané, někdy až humorné situace, láskyplná vyznání blízkým, ale naopak také příhody, kdy člověku spadne maska a na svět se proklubá dosud skrývaná zášť, nenávist či lakotnost. A že takových chvil zažil Petr Šulista za pětačtyřicet let působení v roli smutečního řečníka opravdu hodně, asi není třeba podtrhovat. Nejde jen o to sestavit podle přání a údajů od pozůstalých smuteční proslov a přednést jej v danou chvíli u rakve, ale je občas nutné řešit i nenadálé nebo komplikované situace či vygradované emoce a přitom zachovat vážnost a důstojnost pro obřad nezbytné. A tohle vše ukryl autor do svých povídkově zpracovaných příběhů z prostředí na hranici živých a mrtvých.
Hanka Hosnedlová
2024 ©