Když jsem se poprvé setkala s píseckým spisovatelem Ladislavem Beranem, tipovala jsem si ho v duchu spíš na autora rybářských nebo mysliveckých zážitkových povídek než na krimi žánr. Ale čím déle čtu jeho povídky, postavené na skutečných kriminálních příbězích ze současné písecké kriminálky, tím víc docházím k závěru, že svou osobu, aniž si to uvědomuje, vtělil do hlavních postav, které propojují nejen tyto povídky, ale celou řadu knih na zmiňované téma. Kousek Ládi Berana nacházím jak v autorativním, ale dobrosrdečném kapitánovi Karasovi, tak v obou vyšetřujících poručících Studničkovi a Machovi. Snad právě proto jsou všechny tyto postavy tak životné a důvěryhodné. Stejně jako jejich protivníci na druhé straně plotu – zlodějíčkové, bytaři, kasaři, podvodníci, faťáci, dokonce i ti, kteří se dopustili zločinu nejtěžšího – vraždy.
Naši písečtí vyšetřovatelé totiž nejsou v žádném případě nadupaní supermani, kteří suverénně a bez mrknutí oka řeší zapeklité případy, nebrodí se v potocích krve a nerozdávají rány na potkání. Jsou to zkušení kriminalisté, kteří dobře znají své pappenheimské i prostředí, v němž se denně pohybují. Jsou prostě jeho součástí. Mají své chyby a slabůstky, jako každý člověk z masa a kostí, ale umí se orientovat ve světě galerky, mají rozumný úsudek a hlavně lidský, těměř otcovsky laskavý přístup. A proto získávají i respekt galerky a protřelých kriminálníků.
To všechno dokáže písecký autor, jinak fundovaný emeritní kriminalista, podat způsobem, jakým by třeba Studnička a Mach vyprávěli zažité příběhy ze své bohaté praxe někde v hospodě u stolu dychtivých štamgastů. Právě vypravěčské umění, Beranovi tak vlastní, a schopnost včas navodit okamžiky napětí i konečného rozuzlení, činí jeho povídky čtivé a vlastně i neopakovatelné.
Hanka Hosnedlová
2024 ©